Sedím nad klávesnicí a přemýšlím, jak bych napsala můj úplně první příspěvek na blog. Napsat totiž něco sama za sebe na internet, když patříte mezi lidi, kteří nevládnou velkým sebevědomím a ani na facebooku nemají tisíce přátel, pro mě není zrovna přirozené.
Vždycky jsem byla spíš tou šedou myškou v koutku nebo šnekem v ulitě, který se staral především o to, co ho zajímalo, ale neměl potřebu to hned sdílet s ostatními. Vždy jsem si snažila hlídat soukromí a moc se nesvěřovat. Více mě bavil spíše život vesnického skauta. Pozorování přírody i letní oblohy u ohníčku či sekání dřeva.
Bývala jsem neviditelná
Možná proto, že jsem neměla potřebu chodit po zábavách, navštěvovat všechny plesy v okolí či navštěvovat místní hospody stávala jsem se neviditelnou a několik lidí z mého okolí o mě dokonce skoro ani nevědělo – a to že se tady v okolních vsích známe skoro všichni … Jednou jsem dokonce musela přesvědčovat pár lidí, že jsem opravdu sestra oslavenkyně. Stalo se to na oslavě mé mladší sestry, která slavila své 18. narozeniny. Ono, když nemáte chuť nikde „trajdat“, začnete být doslova neviditelná.
A to byl přesně můj případ. Proto se mi dost často stávalo, že buď lidé znali mou o rok starší nebo naopak o 9 let mladší sestru, ale já byla jak duch.
Tak trochu jsem se „zviditelnila“ – v dobrém, když jsem se jako první z rodiny vdávala. Bylo mi 19 let, což byl běžný věk na vdávání při svatbě mojí maminky, ale v 21. století to zcela běžné není. Obzvláště, když se vdáváte z přesvědčení, že toho druhého milujete a chcete si ho vzít z lásky a ne proto, že byste musela.
Začátek mého bádání
Když jsem byla poprvé těhotná, pustila jsem se do bádání po svých předcích. Nic moc jsem o tom nevěděla a narážela jsem na různá úskalí. Na všechno jsem si musela přijít téměř sama, neboť v té době ještě nebylo tolik poznatků jako je nyní a knih s návodem také ne. Od počátečních nezdarů jsem se ale nenechala odradit a vydržela jsem. Dokonce se genealogie stala mým velkým koníčkem, mou vášní, které se věnuji už téměř 10 let.
Už delší dobu jsem uvažovala o tom, jak bych mohla lidem pomoci s hledáním jejich kořenů. Jak jim poradit kde mají začít, jaké k tomu potřebují mít znalosti a jak se konečně vydat po svých kořenech a poodhalit tak kus své minulosti.
„Kdo není na internetu, jako by neexistoval.“
Nedávno jsem opět zaslechla známou větu: „Kdo není na internetu, jako by neexistoval.“ Co však dělat s tím, když se ve vás pere to, že chcete předat své zkušenosti a nechcete kvůli tomu zrovna pořádat besedy pro malou část lidí? Nebo sice vytvořit rodokmen pro někoho na zakázku, ale víte, že je mnohem více lidí, kteří chtějí pátrat po svých předcích, ale neví jak.
Vystoupení z komfortní zóny
Je jedno řešení, jak uspokojit potřebu více lidí, jak jim poradit a poodhalit různé tipy jak na to. Musíte však nejprve vystoupit ze své komfortní zóny a jít s kůží na trh, alespoň přes blog. A to je vlastně můj případ. Vím, že není těžké objednat si vytvoření rodové kroniky či rodokmenu přímo na míru – na zakázku. Věřte mi však, že vlastní hledání je o poznání zajímavější, zábavnější a dobrodružnější než cokoliv jiného.
Pokud jste mne dobře pochopili, mé stránky – blog nebudou o mé osobě, ale o tom, jak vás inspirovat a pomoci Vám, abyste i Vy odhalili svůj původ a nalezli své kořeny. Na tento blog budu postupně přidávat nové články, ve kterých se zaměřím právě na téma genealogie a doby minulé.
Buďte odvážní
Buďte odvážní a vydejte se i vy na dobrodružnou cestu svou minulostí v podobě pátrání po svých předcích. Ráda vám budu navigátorem.
Držím Vám palce, Ivča
