Dnes jsme se probudili do pravého podzimního dne. Ačkoliv jsme se ještě před dvěma dny smažili na sluníčku, dnes bylo počasí, že jsme raději zůstali u kamen. Odpoledne jsme si pak zajeli do termálních lázní prohřát kosti. Ráno pro nás však bylo neveselé i z jiného důvodu.
Dozvěděli jsme se totiž, že nám včera umřel Ben – Bedřich. Náš dlouholetý společník a hlídač – náš pes. Jsme právě na dovolené a ačkoliv my starší jsme pomalu Benovi stříhali metr a říkali si, kdy asi přijde jeho hodinka, naše děti s tím moc nepočítali.
Ano, oba věděli, že je už starý, ale na smrt se nejde připravit, navíc v dětském věku. Není divu, že naše děti zasáhla tato zpráva asi nejvíce. Anežka (7 let) to hodně oplakala a dlouho si vyčítala, že se s ním nestihla rozloučit.
Proč neumřel až budeme doma? Proč vůbec umřel?
Snažili jsme se jí vysvětlit, že je to takto pro ni možná lepší, že umřel v klidu. „Třeba Beník nechtěl, abys ho viděla umírat, chtěl, aby sis ho pamatovala jako hravého pejska.“ Ben na jaře oslavil své psí osmdesátiny, a tak není divu, že už měl svůj věk na to, aby mohl v klidu odejít…po 16 letech lidského života.
Po dlouhém oplakávání a povídání si o tom, to nakonec přijala a zdá se, že se s touto nemilou informací smířila. Napsala Benovi dopis a začala plánovat, jak mu na dušičky nazdobí hrobeček a na druhou stranu dopisu mu namalovala nespočet srdíček, až mě to dojalo. Pak mu namalovala ještě asi další tři obrázky se vzkazy.
Dnes jsem si uvědomila, jak je důležité i pro děti a možná hlavně pro ně, když se již v mladém věku setkají se smrtí. Ať už s tou zvířecí či lidskou. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, nepřeji nikomu, aby mu umírali blízcí. Jen chci říci, že dříve byla smrt, stejně jako narození či svatba, přirozenou součástí života. V dnešní době tomu už tak není.
Vícegenerační soužití…
Vytrácí se totiž model rodiny, kde žije několik generací pospolu. Mezilidské vztahy jsou tak nabourané, že kolikrát děti ani vlastní babičku či dědečka neznají, nebo se s nimi setkávají velmi málo. Pak jednoho dne přijde oznámení, že umřela babička, dojede se na pohřeb a tím to celé skončí.
Když začátkem října zemřel pan Karel Gott, tak jsem se neubránila myšlence: „Plakali či budou tito lidé tolik plakat i za vlastní příbuzné?“ Chápu, že pan Gott, byl součástí snad každé rodiny, ale on tu svou rodinu měl. Zajímalo by mě, kolik lidí z těch, kteří přinesli tisíce svíček, chodí pravidelně na hřbitov za svými příbuznými a v tichosti se pomodlí.
Umět se usmířit…
Tak, jako Anežku trápilo to, že se nestihla rozloučit s Beníkem, tak spoustu lidí trápí a mrzí, že se nestihli rozloučit či usmířit se svými nejbližšími. Proto jsme se našim dětem snažili vysvětlit i to, že je důležité chovat se k sobě hezky. A pokud se vyskytne nějaká hádka, je důležité umět se brzy usmířit, protože nikdo z nás neví, kdy přijde ta jeho hodinka.
Měli bychom se naučit zastavit se a být tu pro naše blízké, dokud tu s námi jsou. Nebrat smrt jako tabu, ale povídat si o ní. Dušičky se blíží, pomodleme se a zavzpomínejme na zemřelé a zapojme do toho i naše děti.
